Představa vědce jako nudného patrona padá v přítomnosti Václava Stacke jako domeček z karet. A to i přes to, že v první větě říká, že jeho úkolem v projektu NEXLIZ je dělat vědu a publikovat a ve větě druhé to obohatí o informaci, že dělá geovědy, a to multidisciplinárně. Vzápětí naštěstí začne mluvit česky, a tak se dozvídám, že zkoumá tvary zemského povrchu a jeho proměny v čase. Konkrétně to znamená, že si čas od času sbalí batoh a vyrazí třeba ke Kateřinskému potoku na Tachovsku. Nikoli na tramp, ale pracovně.
„Zkoumám tu vliv aktivity bobra na procesy, které v povodí probíhají. Protože bobr si staví hráze a nad nimi se kromě vody zadržuje i rozličný materiál, který dále po toku chybí a tím se krajina mění,“ vysvětluje Václav Stacke svoji práci.
Bobr žije v Českém lese znovu od poloviny osmdesátých let a už se na jeho krajině stačil poměrně výrazně podepsat. Ne jen kmeny stromů, které připomínají ořezané tužky, ale i změnami v korytě třeba Kateřinského potoka.
„Bobr tu žil vždycky, jen posledních dvě stě let ne. Rozdíl je v tom, že před těmi dvěma sty lety byl Český les poměrně hodně osídlen lidmi, kteří jistě představovali největšího bobřího predátora – a dnes tu nejsou. Navíc je bobr přísně chráněný,“ přemítá nad tím, jak je pomyslné bobří hřiště v tomhle koutě republiky nalinkované.
„Nad bobřími hrázemi se usazuje písek a další jemné částice, které chci ve své práci nějak podrobněji zmapovat. Protože když tu zůstávají a voda je nenese dál, má pak větší sílu a potok se chová jinak. Má víc síly na erozi, na pohyb do stran a podobně. Což může vadit zejména na německé straně, kde je tahle lokalita poměrně hustě osídlená,“ objasňuje dál.
K zájmu o proměny krajiny přivedlo mladého vědce běhání po lese. Upoutala ho oblast vátých písků na jižní Moravě, což je jakási česká poušť, i ty naftové doly v této lokalitě máme. „Teprve zpětně si uvědomuji, že mě tyhle zvláštní tvary zemského povrchu a procesy, které je vytvářely, fascinovaly od dětství. Jako bych si chtěl v krajině číst jako v knize, jako bych se ji snažil přimět prozradit, co za svůj dlouhý život prožila,“ přemítá. Celá planeta Země je pro Václava Stacke jednou velkou knihovnou plnou knížek, které si touží přečíst. A o nichž zároveň ví, že je nikdy nepřečte beze zbytku. Proto ho to pořád táhne i na Moravskou Saharu. Stranou jeho zájmu však nezůstávají ani lokality člověkem v posledních desetiletích proměněné k nepoznání, jako je Ostravsko či Mostecko.
„Navzdory tomu, jak tahle místa vypadají, tu však necítím zlost nebo bezmoc. Možná trochu smutek. Ale všechno, co se tu odehrálo, je více či méně vratné. Člověk navíc mnohdy mimoděk vytvoří unikátní biotopy, kde najednou příroda funguje jinak,“ vysvětluje a dodává, že je optimista: „Doufám, že příroda je silnější než člověk a se všemi našimi zásahy si dřív nebo později poradí. Pokud jí do toho člověk nebude mluvit. Náš problém ale je, že jsme příliš netrpěliví. Odmítáme chápat horizonty, které jsou delší, než je náš život. Příroda potřebuje, abychom jí dali jediné: čas. Pak zvládne vše. Jen my už u toho nebudeme,“ uzavírá Václav Stacke, vědec, jehož pracovištěm je nejen centrum biologie, geoid a envigogiky Západočeské univerzity, ale i les.
Markéta Čekanová
Tato akce je realizována v rámci projektu EXLIZ – CZ.1.07/2.3.00/30.0013, který JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY.
Napsat komentář